Mistrovství Evropy 2017


Jsme zpět. Máme za sebou 13 dní u moře, nebo ještě lépe řečeno v moři. Vrcholem byla účast na Mistrovství Evropy v hloubkových disciplínách. Do turecké Kaşi v Antalyi jsme vyrazili týden předem, tak abychom si zvykli na komfortní podmínky. Přeci jenom přechod z našich vod, kde je viditelnost kolikrát i 50 cm a teplota kolem 4-6 °C, vás může rozhodit a deprimovat. A tak jsme celých osm dní před prvním závodním ponorem věnovali tréninku nebo odpočinku a mentální přípravě. Šest dní jsme trénovali na závodní lajně, ladili vyrovnávání, pakování, časování, počet kopů před freefallem, protokol a samozřejmě postupně jsme prohlubovali ponory. A během dne volna jsme vůbec neodpočívali, protože jsme si pronajali loď a objeli jsme místní atrakce pod vodou - nejprve tank v 16. metrech a pak parádní letadlo ve 20 - 24 metrech a to ve 22 ponorech i přes dvě minuty. Oficiální trénink probíhá na závodní lajně. Proto jsme vstávali každý den chvíli po šesté (5.00 CET) abychom v 7.00 byli na lodi. Nahlásili jsme hloubku a čekali jsme na oficiální čas ponoru. Pokusy šli v pořadí od nejhlubších po nejmělčí. Vše v podstatě probíhalo jako na závodech. Před maximálním ponorem se atlet připravuje následovně. Dvacet až čtyřicet minut věnuje rozcvičce a dechovým cvičením. Pak se oblékne do neoprenu a na warm up lajně si dá jeden a tři přípravné ponory. To jsou většinou dlouhé ponory (i tři minuty plus) v minimálním pohybu, zpravidla FIM do hloubky 20 - 30 metrů a nebo kratší a rychlejší "výdechovky", pro simulaci hlubších ponorů. A nakonec následuje finální ponor, před kterým se potápěč v klidu, v leže na zádech na vodě, několik minut rozdýchává - většinou za asistence trenéra. V pondělí 2.10. jsme se zúčastnili slavnostního zahájení, kde jsme nejprve prošli městem v průvodu až na náměstí, které je v Kaşi na nábřeží. Zde pro tuto příležitost postavili pódium. Zde jsme si víceméně vytrpěli plamenné řeči místní honorace v turečtině - překládáno to bylo i do angličtiny a to delší to bylo. V úterý nás čekala první disciplína, CWT - konstatní váha s monoploutví. Nahlásil jsem si 70m - což měl být můj osobák, ale kdy jindy než na závodech a ještě prvních v životě si nahlásit PB? Na těchto závodech je třeba si hlásit i dobu ponoru a jako ideál jsem si zvolil 2:20. Jak jsem řekl, tak bylo - 70 metrů v čase 2:20 a celkové 12. místo. Na středu jsem si nahlásil 46 metrů CNF - konstantní váha bez ploutví. Nakonec jsem ale neodstartoval. Necítil jsem se dostatečně odpočinutý. Ve čtvrtek jsme věnovali dopoledne opět tréninku a já tentokrát s bifinami. Rozhodl jsem se jít jen do padesáti, tak abych se neunavil a vyzkoušel si hlavně fázi sestupu - abych věděl do kolika metrů kopat a jak rychle budu padat. Nahoru to je jedno - to se kope stejně celou dobu. V pátek jsem si nahlásil opět PB a to 61 m - CWT bi-fins. 61 metrů padlo a opět s fyzickou rezervou, ale plná koncentrace povolila pár metrů pod hladinou při návratu zpět. Nejprve jsem dostal bílou, ale muselo se řešit na videu jestli jsem si nepomohl delfíním kopem právě těsně pod hladinou. Tak nějak v pocitu "jsem nahoře" jsem si trochu přikopl nedovoleně, ale naštěstí už v zóně, kde se to netrestá penalizací. A 14. místo. Sobota, den poslední - dlouho jsme se rozmýšleli jestli se na Jump Blue vůbec hlásit. Přeci jenom je to opravdu prapodivná a nevyspytatelná disciplína. Nakonec jsem šel do vody bez větších ambicí a s uplavanými 106 metry v dive timeu 1:42 jsem obsadil dokonce 5. místo. A z toho mám tak trochu smíšené pocity - 106 metrů je opravdu téměř šnorchlovačka a podle dive timeu jsem měl "v pohodě" na 125-130 metrů a v optimálních podmínkách i na 140+ metrů. Já se na to vlastně tak trochu vykašlal, ale mnozí favorité se na to vykašlali překvapivě ještě dřív. Je pravda, že jsem podlehl historii této disciplíny, kdy "málo" kdo vyplave sám a je lepší si dát rezervu na cestu nahoru. No a kdyby neplatí ani pro mě ani pro mé soupeře. A pak už jenom slavnostní večeře, afterparty ve městě a z ní rovnou do autobusu na transfer na letiště. Tahle akce mi samozřejmě dost dala. Spoustu zkušeností, ať už při tréninku s naším týmem, plným zkušených bardů, mistrů světa a medailistů z podobných závodů, tak i pozorováním těch nejlepších, kteří lámou světové rekordy. Zase jsem se posunul, jak v technice, tak i sebevědomí na větších hloubkách - přeci jenom už tam mám sedmičku, tak cíl je jasnej.

A týme, v čele s trenérem Martinem Zajacem, chci vám poděkovat - rady a konzultace jsou neocenitelný.

A fotky z Turecka jsou na facebooku zde - www.facebook.com/ME2017-CMAS-Turecko A ještě poznámka nakonec. Během celého pobytu měli naše příspěvky jiný a pro nás netypický charakter - musím říct, že jsem si říkal, že si budete myslet, že jsem idiot. Jednalo se však o satiru a naším cílem nebylo někoho zesměšňovat, spíš máme vesměs všichni zúčastnění dojem, že my co se freedivingu věnujeme, trénujeme, reprezentujeme jsme ve skutečnosti až B nebo C-tým, když "Baron práší". Ani nám tak nejde o to, že bychom si mysleli, že patříme do Áčka, ale je tak vytvářena mylná představa o tom, co je freediving, co je lidský organismus schopný a s ním i potenciálně otázka bezpečnosti apod. Chtěli jsme takto vyjádřit náš postoj.

  • facebook
  • instagram
  • youtube

©2020 BY DAVID VENCL - FREEDIVER

INSPIRED BY FREEDIVING

+420777821084

Teplice Czech Republic